Co byste měli vědět o českém jazyce

akademické tituly, vědecko-pedagogické hodnosti

Závaznou podobu mají ve shodě s platným zněním vysokoškolského zákona oficiální zkratky současných a v minulosti udílených vědecko-pedagogických hodností nebo akademických titulů: MUDr., MVDr., PhDr., PaedDr., JUDr., PhMr., RNDr., Ing., Bc., Mgr.; dále CSc. a DrSc. Jiným způsobem se zkracují tituly jako Ing. arch., akad. arch., ak. mal., ak. soch. aj. Zkratky vědecko-pedagogické hodnosti profesor a docent se píšou s počátečním písmenem malým (prof., doc.).

Má-li oficiální podoba zkratky velké písmeno, pak podoba s malým písmenem platí za neoficiální. Použijeme ji tehdy, nespecifikujeme-li druh doktorátu (dr. A. Vomáčková). Můžeme ji použít také ve sděleních pracovního rázu, kdy uvádíme pouhé příjmení a jeden z titulů: obraťte se na ing. Nováka; po dobu nepřítomnosti zastupuje doc. Bílou mgr. Zelená.

Zkratky titulů kandidát věd a doktor věd (tzv. velký doktorát), které se uvádějí za příjmením, oddělujeme čárkami stejně, jako bychom oddělili plná vyjádření: (zúčastnil se také docent Nový, kandidát věd, a připomněl...) zúčastnil se také doc. Nový, CSc., a připomněl...

Označení absolventů vyššího odborného studia viz diplomovaný specialista . 


aktuální, individuální, materiální, speciální...

V současné češtině dáváme přednost podobám s příponou -ální. Podoby aktuelní, individuelní,... které lze slyšet i vidět, hodnotíme jako hyperkorektní, ovlivněné západními jazyky. 

a. s. viz spol. s r. o. 


bidlo

Mezi oblíbené, rádoby vtipné pravopisné "chytáky" patří doplnění i, y ve větě: Pták měl na bidle (tyči) dobré bydlo (obydlí). Když vítr zafoukal, obě b-dla spadla . 

Věty jsou schválně sestaveny tak, aby slovo b-dla nešlo běžným pravopisem napsat. Museli bychom sáhnout k nestandardnímu zápisu: bi/ydla, bidla/bydla nebo jako výše. 

Hravý člověk vymyslí i jiné podobné podivnůstky: vír se výra zmocnil a po obou v-rech nezbylo nic; vískala mu ve vlasech a přitom výskala, dokud ji v-skání neomrzelo... Takové hříčky uvede učitel leda pro zasmání: rozhodně s nimi žáky netrápí v diktátu, v domácím úkolu nebo při zkoušení. 


byste, abyste, kdybyste

jsou slůvka, s jejichž pomocí vyjadřujeme podmiňovací způsob. Náležité tvary jsou: já bych (to udělal) kdybych (to věděl) abych (měl čisté svědomí) 
ty bys kdybys abys kdybys abys 
on by kdyby aby 
my bychom (to udělali) kdybychom (to věděli) abychom (měli čisté svědomí) 
vy byste kdybyste abyste 
oni by kdyby aby 

Pro druhou osobu platí, že následuje-li zvratné se, si, přechází -s k němu: kdyby ses učil, udělal by sis pěkný výlet.

Podobám abysme přišli včas, kdyby jste to udělali, aby jsi to věděl , se kterými se praxi setkáváme poměrně často, se v písemném projevu vyhněte. Při hovoru jich lze užít jen v takových projevech, které snesou nižší styl až nespisovnost. 


čárka

Jazykovědci s lítostí pozorují, jak málo starostí si někteří pisatelé dělají s interpunkcí (nejde jen o čárku) a jak často například chybí v souvětí čárka, která by měla oddělit vedlejší větu od věty hlavní. Přitom přítomnost, anebo nepřítomnost čárky může podstatným způsobem měnit význam. Zkuste například vynechat čárku za vedlejší větou v následujícím souvětí: Ráno přišli dva malíři, kteří natřeli halu, a tři uklízečky. Uvažme také, co může chybně užitá čárka natropit ve zpravodajství: Prezident Schuster nesouhlasí s postupem V. Mečiara, který zahájil mohutnou volební kampaň (?) a vyzývá k občanské neposlušnosti - kdo vyzývá? 


čárka před spojkou a

Spojuje-li spojka a dvě věty nebo větné členy v poměru slučovacím, čárku před ní nepíšeme: Zlatou olympijskou medaili získala Štěpánka Hilgertová a také Jan Železný. Neustále se objevují žebříčky, které hodnotí, jak jsme žili a jakých výsledků jsme dosáhli. Čárku před spojkou a klademe v těchto případech: 

1. Spojuje-li dvě věty nebo větné členy v jiném poměru než slučovacím: 

a) odporovacím (spojka a se dá nahradit některou ze spojek odporovacích - ale, avšak, však), např. Snažil se, aneuspěl ; 

b) stupňovacím, např. Už se stmívalo, a k tomu začalo pršet;

c) důsledkovém - spojka a bývá součástí spojovacích výrazů a proto, a tedy, a tak: Nedostali jsme zprávu včas, a proto jsme nemohli přijít. Tito nájemníci neplatí nájemné již několik let, a tak mají být vystěhováni;

d) vysvětlovacím: Zboží můžete reklamovat, a to do tří dnů. Odpovězte co nejrychleji, a to písemně. 

2. Uvozuje-li vedlejší větu vloženou mezi dvě věty hlavní, např. Šli jsme na výlet, a protože začalo pršet, vrátili jsme se domů.

3. Uvozuje-li větu řídící (část věty řídící), která následuje za vloženou větou závislou, např. Komisař vysvětlil, jak významnou roli sehrává železnice v evropské dopravní síti, a vyslovil uspokojení s naším postupem.


čárka před spojkou jako

Pokud tato spojka uvozuje celou větu, čárku píšeme: Zvládli jsme to stejně rychle, jako se to podařilo jemu. Evropské země, jako jsou Rakousko, Maďarsko, Česká republika, Slovensko, nemají moře. Uvozuje-li pouze větný člen při srovnávání, čárka se nepíše: Dosáhl stejného počtu bodů jako já. 

Touto spojkou se uvádějí i nevětné příklady. Čárka se píše tehdy, jestliže příklad jen sdělení doplňuje, lze jej vynechat, a význam věty přitom zůstává stejný, např. Některé klasické pohádky, jako Popelka, Princ Bajaja, Šípková Růženka, byly zfilmovány (= například jmenované pohádky). Čárka není náležitá, jestliže příkladová část je nezbytnou součástí sdělení, bez ní by věta dávala jiný smysl, např. Pohádky jako Popelka, Princ Bajaja, Šípková Růženka byly zfilmovány (= pohádky takového typu, jaké byly jmenovány). Kdybychom spojení po spojce jako vypustili, věta by zněla Pohádky byly zfilmovány , a to by znamenalo zase něco jiného (= všechny pohádky). 


čárka před spojkou než

Pro kladení čárky před touto spojkou není rozhodující počet slov, který po ní následuje. Záleží na tom, zda tato slova tvoří celou větu, nebo nikoli. V prvním případě je čárka namístě: Touto činností se zabýval do té doby, než vstoupil do politiky. Starosta udělal pro tuto věc víc, než mu předpis ukládal. Následuje-li po spojce než pouze větný člen, tzn. že tato část věty neobsahuje určité sloveso, čárka před spojku nepatří: Má lepší auto než já. Příspěvek se zhodnotí mnohonásobně více než většina jiných finančních investic. Průměrnou mzdu mají tito pracovníci vyšší než jejich služebně starší kolegové nedosahující dnešních zpřísněných kvalifikačních standardů pro výkon práce v servisních střediscích.


čárka před spojkou nebo

Základní poučka zní: pokud je spojka nebo užita ve významu slučovacím, čárku před ní nepíšeme, pokud ve významu vylučovacím, čárku píšeme. Jenže ne vždy je lehké rozpoznat, o který význam jde. Typickými slučovacími spojkami jsou a, i: koupím jablka a (i) hrušky, tzn. obojí. Zvolíme-li však spojku nebo , o "čisté" slučování nejde: nekoupíme oba druhy ovoce, ale pouze jedno z nich. Pomocí spojky nebo vyjadřujeme volbu mezi dvěma eventualitami, podstatné však je, že ty jsou libovolně zaměnitelné, je lhostejno, která z nich bude platit, které dáme přednost; namísto spojky nebo bychom mohli vložit popřípadě, eventuálně . V takovýchto případech se čárka před nebo neklade: Podejte nám zprávu písemně nebo telefonicky. Za škodu na životě nebo na zdraví lidí náhrada nepřísluší, vznikla-li pracovním úrazem nebo při lovu živočicha, který tuto škodu způsobil. Jinak je tomu však ve spojeních: Pospěšte si, nebo vám vlak ujede. Přijedete dneska, ne bo vás máme čekat až zítra? Jste opravdu spokojení, nebo se potýkáte s problémy? Zde už nejde o libovolně zaměnitelné eventuality, ale o zřejmý protiklad, a čárka před nebo je proto namístě. Obvyklé je též klást čárku, následují-li po spojce nebo výrazy spíše, vlastně, lépe ( Uvádíte, že velmi zřídka, nebo vlastně nikdy se nespoléháte na jednoho dodavatele ). 


Česko

Název Česko není nový. Nejstarší zachycený doklad pochází z r. 1777: Tak vidíme při zemích německých Česko, Moravu, Rakouské Slezsko...“ V tomto dokladu je slova Česko užito jako synonyma ke staršímu Čechy , podobně jako existuje novější Švýcarsko ke staršímu Švýcary , Rakousko k Rakousy, Španělsko k Španěly apod. - připomeňme, že posledního názvu užívá ještě Karel Čapek, autor cestopisu Výlet do Španěl.

Během 19. století se Česko objevovalo sice poměrně řídce, ale již také jako název pro celé české země, i když z dokladů, které jsou k dispozici v lexikálním archivu Ústavu pro jazyk český, nelze vždy spolehlivě rozpoznat, kdy šlo o význam užší, Čechy, a kdy o význam širší, české země. V obou významech uvádí Česko také Slovník spisovného jazyka českého v prvním vydání (1960), a to jako výraz zastaralý, to jest takový, který už vyšel z užívání, právě s odkazy na autory z doby národního obrození, např. na J. Kollára.

Česko je tedy výraz podstatně starší než název Československo , resp. Československá republika. Nevznikl až mechanickým odtržením první části názvu. 

Z hlediska slovotvorného jde o slovo správně utvořené. Základem je slovo Čech. Měli bychom tedy očekávat podobu češský a Češsko , podobně jako máme například valašský a Valašsko od Valach . Podoba češský skutečně původně existovala, ale už ve staré době došlo ke zjednodušení a ujalo se český. Podobu český uvádí i základní lexikografické dílo doby obrození, Jungmannův Slovník česko-německý (1835-39). Slovo češství je novější než český . 

Bouřlivá diskuse k názvu Česko, kterou zahájil jazykovědec František Trávníček už v r. 1938 a která trvala s přestávkami až do konce století za hojné účasti nejen jazykovědců, ale také novinářů, spisovatelů a mnoha význačných osobností veřejného života, přinesla rozmanité argumenty, názory, postoje i emoce - pro i proti názvu. Je to přirozené, protože jazyk nejsou jen slova a jejich tvary, ale také postoje lidí k nim. Jazyk nežije mimo lidi, ale v nich, a to, jak slovo prožívají, se ukazuje jako důležité. 

Situace po roce 2000 se jeví už poněkud klidnější. Emotivně laděné dopisy a telefonáty do jazykové poradny přicházejí jen ojediněle, snad i proto, že jsme se opakovaně snažili vysvětlovat, že neexistuje žádné rozhodnutí Ústavu pro jazyk český, které by ukládalo komukoli povinnost akceptovat název Česko.

Česko se postupně prosazuje jako jednoslovný geografický název republiky vedle politického dvojslovného názvu Česká republika, a to nejen v běžné komunikaci, například ve sportovních přenosech (ale nejen tam), ale je doporučeno také názvoslovnou normou ČSN EN ISO 3166-1 z února 1999 (vydal Český normalizační institut v Praze). Také SSČ uvádí oba názvy. 

Dvojice Česká republika - Česko není (viděno z hlediska názvosloví států) žádnou výjimkou. Pro mnoho států světa existují vedle dvojslovných, popř. i víceslovných názvů politických také zkrácené jednoslovné názvy zeměpisné. Užíváme jich mnohdy mnohem častěji než názvů dvojslovných, aniž si to uvědomujeme a aniž nám to vadí, např. Belgie - Belgické království, Brazílie - Brazilská federativní republika , Bulharsko - Bulharská republika , Německo - Spolková republika Německo , Mexiko - Spojené státy mexické atd. 

O historických i jazykových souvislostech slova Česko pojednává obsáhlá studie L. Čižmárové K peripetiím vývoje názvů našeho státu a postojů k nim od r. 1918 v časopise Naše řeč, ročník 82, 1999, s. 1-15.


čeština na internetu

Na stránce www.ujc.cas.cz najdete informace o Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky, o jazykové poradně, kterou tento ústav již po léta provozuje, včetně elektronické adresy poradna@ujc.cas.cz , na kterou můžete posílat své dotazy, a včetně rubriky nejčastějších dotazů o češtině. Dotazy můžete posílat i na formuláři, na který se dostanete, kliknete-li na odkaz umístěný za rubrikou častých dotazů.

Užitečná i zábavná stránka www.czech-language.cz je určena hlavně (ale nejen) anglicky mluvícím cizincům, kteří hledají základní informace o češtině, včetně odkazů na literaturu a na další webové stránky. Doporučujeme též www.bohemica.com .

Chcete-li získat přístup k velkým datovým korpusům, obraťte se na adresu Českého národního korpusu http://ucnk.ff.cuni.cz a na adresu http://ufal.ms.mff.cuni.cz , kde se dozvíte informace o Pražském závislostním stromu. 


čištění i čistění

Od slovesa čistit existují dva tvary příčestí trpného: čistěn a čištěn. Dvojí tvary má i odvozené podstatné jméno: čistění i čištění. Podobně máme sedění i sezení.


dceřiný

V případě psaní tohoto přídavného jména nespoléhejte na počítačovou pravopisnou kontrolu; některá totiž ponechá bez povšimnutí podobu dceřinný, a tím vzbuzuje zdání o její správnosti. Tuto pravopisnou podobu uvádí první díl Příručního slovníku jazyka českého (1935 - 7), ale již Pravidla českého pravopisu z r. 1957, stejně jako Pravidla nejnovější mají podobu dceřiný a tu bychom měli užívat. 


diplomovaný specialista

V roce 1994 přiznalo MŠMT absolventům vyššího odborného studia právo používat za svým příjmením označení podle druhu završeného studia: diplomovaný specialista, diplomovaný technik, diplomovaný ekonom, diplomovaný fyzioterapeut, diplomovaný ergoterapeut, diplomovaný správní specialista, diplomovaný informační specialista, diplomovaný sociální pedagog. (V roce 1996 přibyl diplomovaný sociální pracovník.)Kromě titulu diplomovaný specialista se tato označení neměla zkracovat. 

V roce 1998 stanovilo MŠMT sjednocení těchto označení a na diplomech se má uvádět diplomovaný specialista v oboru... Pokud jde o zkratku uváděnou se jménem: "Zkrácená podoba označení absolventů vyšší odborné školy pro všechny obory je "DiS." a uvádí se vždy za jménem absolventa." (Opatření ministra..., č. j. 10 621 / 98 - 23, čl. 1-2) Pokud jde o kladení čárky, postupujeme jako u akademických titulů (srov. tam): Jan Novák, DiS., podal přihlášku do...


druhá tečka

Jestliže končí věta zkratkou s tečkou (apod., aj., popřípadě a. s., s. r. o.), další tečka se na konci věty už nepíše. V pořádku je např. věta Sponzorem akce je firma Omega, a. s. Viz též spol. s r. o. To platí i o datu na konci věty: Příspěvky zašlete prosím do 14. 10.


dva, oba, tři, čtyři

Základní číslovky dva a oba mají skloňování zvláštní, historicky velmi staré. Zachovaly se v něm tvary dvojného čísla (duál). Spisovné tvary jsou tyto:

1. a 4. pád dva/oba, dvě/obě 
2. a 6. pád dvou/obou 
3. a 7. pád dvěma/oběma 

Tvary dvouch nebo dvoum, které často slýcháme, např. Teplota stoupne k dvoum stupňům Celsia nebo Zaplatíte pokutu až do výše dvouch tisíc korun, jsou nespisovné. Ve spisovných projevech psaných ani mluvených by se neměly objevit. Neměl by však objevit ani hyperkorektní tvar dvěmi . Píšeme tedy například Teplota stoupne k dvěma stupňům Celsia, Zaplatíte pokutu až do výše dvou tisíc korun a také Souhlasíme s těmito dvěma rozumnými návrhy , S oběma těmito rozumnými návrhy souhlasíme .

U číslovek tři, čtyři jsou v 2. pádě možné dvojí koncovky, tří i třech, čtyř i čtyřech, ale tvary na -ch hodnotí kodifikační příručky většinou jako hovorové, tedy patřící sice do spisovné normy, ale vhodné spíše ve spisovných projevech mluvených. PČP uvádějí tvary na -ch na druhém místě. Tvary těchto číslovek na -ma v 7. pádě jsou náležité jen u podstatných jmen, které mají v 7. pádě rovněž -ma: mezi čtyřma očima (dodejme: stejně tak mezi týmaž očima), ale se třemi kamarády , se čtyřmi nápady , s těmito třemi dětmi , s oněmi čtyřmi kamarádkami , s takovými třemi knihami . 


dvacáté a jednadvacáté století 

Dvacáté století skončilo o půlnoci z třicátého prvního prosince roku 2000 na prvního ledna roku 2001. Devadesátá léta dvacátého století skončila o rok dříve, 31. prosince 1999. Rok 2000 byl posledním rokem desátého desetiletí dvacátého století a zároveň posledním rokem dvacátého století. Dvacáté první století začalo dnem 1. ledna roku 2001. Pro léta 2001-2009 nabízíme název první léta 21. století , ale toto označení není zcela ustáleno. Léta 2010-2019 budou nepochybně léta desátá . Dvacátá léta jsou ta, která v příslušném století začínají na místě desítek dvojkou, takže dvacátá léta jednadvacátého století budou léta 2020-2029, třicátá léta jednadvacátého století budou léta 2030-2039 atd.; devadesátá léta jednadvacátého století budou léta 2090-2099.

Naproti tomu označení první desetiletí dvacátého prvního století se vztahuje k rokům 2001-2010, druhé desetiletí k rokům 2011-2020 atd. Desátým desetiletím dvacátého prvního století budou roky 2091-2100. Rok 2100 bude posledním rokem prvního století třetího tisíciletí.

V Naší řeči 1998, č. 5 najdete článek Přežije 20. století rok 2000? od J. Králíka.


dvacet jedna osob - dvacet jedna osoba

Ve spojení základních číslovek od dvaceti výše, které jsou zakončeny na jeden, dva, tři, čtyři, jsou možné dvojí tvary počítaného předmětu: dvacet jedna osoba,dvacet dvě (tři, čtyři) osoby i dvacet jedna (dva, tři, čtyři) osob. Tomu odpovídá i podoba přísudku: dvacet jedna osoba byla zraněna, dvacet jedna osob bylo zraněno, dvacet dvě (tři, čtyři) osob bylo zraněno i dvacet dvě (tři, čtyři) osoby byly zraněny . 


expertiza

znamená znalecký posudek, znalecké osvědčení. Píše se, jak uvedeno výše, to jest s krátkým -i-.


euro

Stejně jako jiné názvy měnových jednotek (koruna, dolar, marka ) píšeme i výraz euro s malým písmenem (v bankovním styku se běžně užívá značka EUR). Zakončení ho přiřazuje k rodu střednímu a ke vzoru "město": 2. p. j. č. eura, 3. p. euru atd.; v množném čísle dvě eura, tři miliony eur.


ex(s)pirace

Slovo se používá o farmaceutických přípravcích. Má latinský stavební materiál: předponu ex- a sloveso spiro. Význam se od původního ´vydechnutí, vyčpění´ posunul ke ´ztrátě (zaručené) účinnosti´. Lék je tedy prošlý po datu, které na obalu stojí se zkratkou EXP. 

Ano, ale kam se podělo to -s-? Ono je vlastně obsaženo v písmenu x, a proto už v antické době se vedle přísně etymologického psaní exspecto, exsul objevovaly i zjednodušené podoby expecto, exul. Volba není věcí správnosti, ale spíš vhodnosti a zvyku: smiřme se s tím, že zkratka se píše převážně bez s, v plné podobě má přednost podoba exspirace.


firma a jiné zkratky 

Toto slovo lze zkrátit na fa bez tečky. Nejde totiž o typ zkratky, při kterém napíšeme začátek slova a místo pokračování tečku (spol. místo společný, společník, společníci, společnost aj.), ale o zkratku vzniklou z prvního a posledního písmena. 

Podobně se bez tečky píše čce (července), pí (paní), fce (funkce); výjimkou je dr. (doktor), kde zkratky dalších pádů (dra, dru) jsou už zastaralé, a zkratky služebních hodností, za kterými se píše jednotně tečka, ať už je poslední souhláska koncová nebo ne: mjr., kpt., ppor., nstrm. (nadstrážmistr) , gen. ap. Tečka se píše i za zkratkami mil. a mld.

U slova firma se zkratky dalších tvarů používají dodnes (fy = firmy, fě = firmě) - bohužel ne vždy správně: fi Novák (odkazuje k neexistujícímu tvaru "firmi"), zboží dodá fy Novák (místo fa Novák ). 


frekvence písmen

Podrobné informace jsou dostupné na internetové stránce www.czech-language.cz , v tištěné podobě ve stati J. Králíka Statistika českých grafémů s využitím výpočetní techniky. (Slovo a slovesnost 44, 1983, 295-304) a v knize M. Těšitelové a kol. O češtině v číslech, (Praha, Academia 1987, 109-112).


hardware, software, shareware

Při skloňování se v nepřímých pádech koncové nevyslovované -e odsouvá (2., 3., 6. p. hardwaru, softwaru, sharewaru, 7. p. hardwarem, softwarem, sharewarem); koncové e se vypouští i při tvoření přídavného jména (hardwarový, softwarový, sharewarový) . 


hejtman

Nově zaváděná funkce se starobylým označením (krajský) hejtman bude mít přechýlenou podobu hejtmanka.


chyba

je užití pravopisného způsobu nebo slovního tvaru, které neodpovídá kodifikaci přijaté Pravidly českého pravopisu, mluvnicemi a slovníky, jejichž zachycení spisovné normy je obecně uznáváno (zpravidla mají doložku Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky). Norma se během let může měnit podle úzu převládajícího v kultivovaných jazykových projevech. Stylové nedostatky hodnotíme spíše jako vyjádření nevhodné než chybné. 


image

U tohoto dnes velmi módního slova stále převažuje původní (anglický) způsob psaní; psaní podle výslovnosti imidž/imič může působit jako lehce zesměšňující. Slovo image se používá v rodě ženském (nová image) nebo mužském (nový image). Lze je skloňovat (image, imagi, imagem/imagí), v psaných textech však častěji zůstává nesklonné. 

Výraz imagemaker [imidžmejkr] označuje člověka, který se stará o úspěšný vzhled a jednání významné osobnosti. 


Internet

Podle školního vydání Pravidel českého pravopisu (Fortuna, Praha 1999) píšeme: 

internet (propojené počítačové sítě); Internet vlastní jméno (Celosvětová informační a komunikační síť). 

Malé písmeno tedy patří do trojice pojmů intranet - extranet - internet. Také ve významu "komunikační médium" se stále častěji píše malé písmeno: informace najdete na internetu; první seznámení s internetem; nabízíme připojení k internetu. Pokud jde o velké písmeno, mělo by vyznačovat vlastní název jedinečného produktu. Po určitou dobu patrně bude ještě kolísat psaní internet - Internet; psaní s velkým písmenem, nejde-li o výše uvedené termíny intranet - extranet - internet , nepokládáme za chybné, protože např. výraz v síti Internet je těžko napsat jinak. Ale i názvy jedinečných produktů se stávají obecnými názvy: z výrobku firmy Kar el Ma cháček máme už dávno karmu s malým písmenem, ze značky vysavačů Lux synonymum vysavače lux - a podobně se z Internetu před našima očima stává internet . 


Jacques, Jules, Anouilh ap. 

Pro oko vypadá lépe, píšeme-li Jacquese, Julese, Anouilha. Ty tvary však máme vyslovovat [žaka, žila, anuje] a způsob psaní by neměl čtoucího mást. Pišme tedy raději Jacquesa, Julesa, Anouilhe, i když za správné pokládáme obojí. Starší způsob skloňování Jacqua, Jula už u těchto jmen nepokládáme za vhodný. 


je pravda

Ve spojení je pravda, že... bychom měli podstatné jméno pravda užít v prvním pádě, neboť jde o vyjádření stálé, trvalé vlastnosti. Použití sedmého pádu totiž pravdu relativizuje: Od předevčírem je podle nich pravdou, že...


jehož, jejíž, jejichž

je zájmeno přivlastňovací vztažné. Zatímco jehož, jejichž mají jen jeden tvar, jejíž se skloňuje podle vzoru "jarní" s přívěsným - ž. Jejíž ve větě zastupuje podstatné jméno rodu ženského. Jeho koncovky však neurčuje toto podstatné jméno, nýbrž to, ke kterému skladebně patří: Je to kniha, jejímž autorem je... (nikoli: je to kniha, jejíž autorem je... ). 

Pomůcka, jak tvořit správné tvary, je jednoduchá. V zájmenech jeho, její, jejich se nechybuje, takže stejně jako jeho centrum bude městečko, jehož centrum 

její věž 
katedrála, jejíž věž 

do jejího středu 
čelenka, do jejíhož středu 

jejími uličkami 
Verona, jejímiž uličkami 

jejich zájezdů 
turisté, z jejichž zájezdů město bohatne 

z jejích zájezdů 
cestovní kancelář, z jejíchž zájezdů vybíráme 


jižní, střední, ... Čechy, Morava, Evropa

Ve spojení přídavných jmen označujících světové strany (jižní, východní, ...) a přídavných jmen jako střední, horní, dolní se přídavné jméno píše s velkým písmenem jen tehdy, je-li součástí zeměpisného názvu. Proto píšeme: Severní Amerika (název světadílu), Jižní Afrika (název státu), Horní Bečva (název řeky), ale jižní, severní, východní, západní Čechy, Morava, Slovensko, Evropa, horní Vltava - u těchto spojení přídavná jména pouze naznačují polohu. 


kdo s koho

Pokud máte nutkání použít spíše předložku z, nepodléhejte mu. Nejde totiž o druhý pád, se kterým se předložka z pojí, ale o pád čtvrtý, který vyžaduje předložku s. Takto použité s se vyskytuje pouze v knižních výrazech kdo s koho a být s to.


kolik má čeština slov

Na tuto otázku lze dát pouze přibližnou odpověď. Slovní zásoba je ve stálém pohybu, některá slova vycházejí z užívání, nová vznikají, není také jasné, zda máme počítat úzce odborné termíny nebo slova omezená oblastně atd. Příruční slovník jazyka českého , zatím nejrozsáhlejší, který vycházel v letech 1935 - 1957, má asi čtvrt milionu hesel. Obsahuje slova, která zná málokdo, a neobsahuje některá slova obecně známá (např. vulgarismy), protože jeho těžiště tkví v popisu spisovné slovní zásoby na základě excerpce beletrie, časopisů a částečně novin . Slovník spisovného jazyka českého (první vydání vyšlo v letech 1960 - 1971, druhé vydání v r. 1989) má přibližně 192 000 hesel a rozsahem nejmenší Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (první vydání 1978, druhé, upravené vydání 1994) obsahuje zhruba 48 000 hesel představujících jádro spisovné slovní zásoby. 

Údaj o počtu slov v jazyce má tedy jen relativní, orientační hodnotu. 


lobby

je nátlaková skupina, která se snaží prosadit své zájmy. Slovo je ženského rodu a je v češtině nesklonné. Odvozená slova zachovávají v základu dvě b: lobbování, lobbovat. Přípony -ista, -ismus , . se nepřipojují mechanicky k celému základovému slovu, ale ze dvou stejně vyslovovaných samohlásek y - i zůstává pouze jedna, a to i. Píšeme tedy lobbista ( stejně jako třeba ragbista ), lobbistický, lobbismus, lobbing.

Jiné je sloveso lobovat. V tenise znamená vrátit míč vysokým obloukem za soupeře hrajícího u sítě. Takový způsob vrácení míče se nazývá lob . 


manžel

má ve 4. a 7. pádě množného čísla dvojí koncovky: podle vzoru "pán" i podle vzoru "muž". Pokud se vsadíte o psaní i(y) v 7. pádě, prohrát nemůžete, neboť obě podoby (tj. s manžely i manželi) jsou náležité. 


město Liberec, obec Špičák

V současné době se před zeměpisné názvy měst a obcí stále častěji předsouvají výrazy město a obec (město Liberec, obec Semice ). Tyto výrazy plní dvojí funkci: buď naznačují druh (velikost) územní jednotky, nebo bývají součástí názvu obce nebo města jakožto právnické osoby. V prvním případě je lze vynechat; můžeme sdělit: v obci Semicích došlo k havárii i v Semicích došlo k havárii. Ve druhém je podle zákona č. 128/2000 Sb. v záhlaví všech listin, které "jsou vyhotoveny orgány obce a týkají se samostatné působnosti obce", jejich užití závazné. V záhlaví listin stejně jako v adrese je velké písmeno u prvního výrazu pochopitelně namístě. Abychom však psali tyto výrazy s velkým písmenem i ve větné souvislosti, musely by být součást vlastního názvu. Na základě konzultace s pracovníky z Odboru legislativy a práva Úřadu vlády ČR a Ústavu státu a práva AV ČR je prokazatelné, že název obce či města jakožto právnické osoby je totožný s&nbs p;názvem zeměpisným. Jmenuje-li se daná územní jednotka Liberec, Zlín, Pardubice , Líbeznice, Vysokov, vystupuje tímto jménem v právnických vztazích; předsunuté výrazy obec, město se chápou jako jména obecná, jejichž funkcí je signalizovat druh právnické osoby. Na závěr dodejme, že existuje několik zeměpisných názvů měst začínajícím výrazem město (Město Albrechtice, Město Touškov a Město Libavá ). V těchto případech jde o součást vlastního názvu a velké písmeno je namístě. 


městská část

Konkrétní městská část, blíže určená přesným určením, např. městská část Praha 2, je sice samostatný územní správní celek, neznamená to však, že bychom proto měli psát ve slově městská velké počáteční písmeno. Spojení městská část , stejně jako označení město, obec, hlavní město, je obecné pojmenování (srov. město Liberec ). 

V textu bychom měli psát např. Úsek cyklostezky kolem Vltavy vybudovala městská část Praha 4. - Úřední hodiny Obvodního úřadu městské části Praha 11 jsou...

Je-li označení městská část, město užito např. v hlavičce úředního papíru nebo v adrese na obálce dopisu, užijeme písmeno velké, pokud výraz stojí na začátku prvního řádku. 


ministerstva

Při psaní názvů ministerstev je potřeba zvážit, zda v konkrétním textu daný název plní funkci podstatného jména vlastního, nebo obecného. Velké písmeno je namístě tehdy, je-li užit plný, oficiální název v úředních dokumentech (dopisech, smlouvách, rozhodnutích, nařízeních apod.), např. V žalobě proti Ministerstvu životního prostředí se uvádí, že... Tam, kde jde spíše o vyjádření oboru činnosti, chápe se název ministerstva jako jméno obecné a mělo by se psát písmeno malé: např. Tuto věc by mělo řešit ministerstvo životního prostředí, nikoli ministerstvo zemědělství; zdražení musí schválit ministerstvo financí. Při vyjádření oboru činnosti se často užívá zkrácená podoba, např. ministerstvo dopravy místo Ministerstvo dopravy a spojů (ČR). Ne vždy je ovšem snadné poznat, kdy dané spojení je vlastní jméno a kdy nikoli, a proto je třeba počítat s kolísáním, a tedy i s dvojím způsobem psaní. 


mlít, ale mlýn, mlynář

Pravopisná různost je v tomto případě dána historicky, rozdílným původem slov. Ve slovese mlít máme variantu praslovanského kořene - el- (*melti ), která vývojem přešla v mlíti , mleti , mlecí, mleč. (Podobně např. z praslovanského *terti máme v češtině tříti .) Naproti tomu hláskově podobné mlýn k nám přišlo ze staroněmecké podoby dnešního Mühle (která se do němčiny dostala z latiny). Tento pravopis respektujeme jako tradiční. 


náměstí Míru

V názvech veřejných prostranství se výrazy třída, nábřeží, náměstí píšou s malým písmenem (třída Generála Píky, nábřeží Kapitána Jaroše, náměstí Míru). Velké písmeno je u nich namístě jen tehdy, pojmenovávají-li stanici hromadné dopravy (stanice metra: Náměstí Míru ). 


na rozdíl od

Některé výrazy tvořené spojením předložky a podstatného jména je možno psát zvlášť i dohromady, např. z počátku i zpočátku, k večeru i kvečeru, na příklad i například. Jako dvě slova však stále píšeme: na rozdíl, beze zbytku, v podstatě, na shledanou . Jste-li u podobných spojení na pochybách, zda je psát dohromady, nebo odděleně, nahlédněte do Pravidel českého pravopisu. Pokud tam dané spojení nenajdete, znamená to, že se ještě nechápe jako spřežka, a podstatné jméno se píše zvlášť. 


narkomani, supermani, barmani, demonstranti a jiní

Podstatná jména přejatá z angličtiny, němčiny, popř. z jiných jazyků, která končí v 1. pádě jednotného čísla na -man, skloňujeme podle vzoru "pán". V 1. pádě množného čísla mají základní koncovku tohoto jména, tedy -i: barmani, gentlemani i džentlmeni, hastrmani, jazzmani i džezmeni, kameramani, narkomani, ombudsmani, pivotmani, rekordmani, showmani, supermani, toxikomani atd. Jen u některých z nich se můžeme v úzu setkat vedle toho také s variantní koncovkou - é, např. narkomané, toxikomané, která sem proniká od jiných typů přejatých podstatných jmen, a to např. od typu akrobat, demokrat, diplomat, favorit (zde jsou koncovky - i a -é rovnocenné, tedy demokrati i demokraté, diplomati i diplomaté), a od typu jezuita, bandita, ateista, kde se koncovka -i dnes pociťuje většinou sice jako rovnocenná s -e , ale v některých případech jako hovorová, s možným odstínem negativně hodnotícím: jezuiti, banditi . Bez vlivu není pravděpodobně ani typ asketa, despota , kde jsou podoby na -i rovnocenné s podobami na - ové: asketi i asketové . (Jiné typy přejatých podstatných jmen mají pouze koncovku -i: aspiranti, maturanti, studenti, demonstranti. ) 

Užití koncovky -é v prvním pádě množného čísla v tvarech narkomané, toxikomané, demonstranté, protestanté, katecheté, apoštolé, kosmonauté je zřejmě motivováno snahou mluvčího nebo pisatele zdůraznit nepřítomnost jakéhokoli negativního významového odstínu a jeho (nemístnou) obavou, aby podoba na -i snad nebyla posluchačem nebo čtenářem vnímána jako hanlivá. Navíc je dobré si uvědomit, že tam, kde máme u domácích substantiv dvojice koncovek -i/é, -i/ové , mohou se jevit koncovky -é, -ové jako stylově vyšší; kontextově podmíněný může být rozdíl mezi páni - pánové, muži - mužové. Žádná jazyková příručka (slovník ani mluvnice) však neuvádí podobu na -é u slov narkomané, toxikomané, demonstranté jako spisovnou variantu. 

Někdy se objevují rozpaky nad přechylováním. Měli bychom připomenout, že ve slovech narkoman, megaloman, kleptoman znamená prvek -man šílence nebo aspoň náruživce (je řeckého původu a příbuzný se slovy mánie, maniak). Takový -man nepředstavuje pro přechylování žádnou překážku: narkomanka, megalomanka, kleptomanka. Někteří však neradi přechylují slova obsahující anglické (popř. německé) -man ´muž´. Jenže i to se běžně děje, a to už po řadu desetiletí: barmanku k barmanovi zaznamenal už Slovník spisovného jazyka českého (1960) - mimochodem: bardáma byl někdo úplně jiný (bavička hostů, jakási evropská obdoba gejši; říkávalo se jí také animírka). Zvykli jsme si ve sportu na rekordmanky a pivotmanky; při vzpomínce na batmanku by nás nevyděsila ani supermanka.


názvy veřejných prostranství začínající předložkou

V názvech ulic, nábřeží, sadů, zahrad a jiných prostranství, podobně jako v názvech domů, restaurací, lékáren, galerií apod., které začínají předložkou, píšeme s velkým písmenem také první jméno po předložce, například Na Pískách, Ke Kamenici, K Vinici, Na Bukovině, Na Hrádku, K Blahobytu, K Višňovce, Na Drážce, K Olšině, Na Okrouhlíku, Na Hroudě apod. Tento způsob psaní byl zaveden v posledním vydání Pravidel českého pravopisu (1993). Jeho zavedení sledovalo cíl zjednodušit dřívější dvojí způsob psaní, které se řídilo poměrně složitou zásadou: Aby se byl mohl píšící rozhodnout, zda napsat Na Bukovině, Na Skalce , anebo Na bukovině, Na skalce, musel znát věcné souvislosti, na základě kterých bylo pojmenování utvořeno. Musel například vědět, zda jde o pojmenování podle zaniklých osad Bukovina, Skalka - v tom případě bylo třeba psát Na Bukovině, Na Skalce , anebo o pojmenování podle přírodního útvaru, lesa nebo skály - pak bylo třeba psát Na bukovi ně, Na skalce . Takové historické znalosti lze stěží předpokládat u laiků, zejména u žáků základních škol. Nový, jednotný způsob psaní má tedy píšícím pomoci: Nemusí už pátrat po původu pojmenování, což není vždy snadný úkol. V Praze jsou například ulice (psáno podle původního pravopisu) Na horce vedle Na Horkách, Na černé strouze vedle Na Černé hoře, Na hřebenech vedle Na Hřebenkách, Na dědinách vedle Na Dědince, Na vinici vedle Na Viničkách, U kněžské louky vedle U Královské louky, U skalky vedle Na Skalce . Pisatel z jiného konce Prahy, natožpak třeba z Písku, nemusí vědět, že jezírka jsou obecné jméno, ale Rybníček je název zaniklé osady, a že má tedy napsat ulice V jezírkách, ale Na Rybníčku. Od roku 1993 je pisatel pochyb ušetřen a napíše ulice V Jezírkách, Na Rybníčku . 

Tento způsob je závazný pro školy. Vzhledem k ostatní veřejnosti jej lze chápat jako doporučení, jehož nedodržování nelze nijak sankcionovat. Máme však už mnoho dokladů o tom, že uživatelé jazyka, a to jak jednotlivci, tak i veřejné instituce, si na nový způsob psaní zvykají a přijímají jej, zejména pokud jde o názvy ulic a prostranství. 


nejdelší české slovo

K mimořádně dlouhým slovům (a slovním tvarům) v češtině patří například tato:

nejnezapamatovávatelnější(ho) - 25 (27) písmen

nejneobhospodařovávatelnější(mi) - 28 (30) písmen

nejnevykrystalizovávatelnější(ho) - 29 (31) písmen

nejneosamostatňovávatelnějšímí(mi) - 30 (32) písmen

nejnerestrukturalizovávatelnější(mi) - 32 (34) písmen

Dovedli bychom zajisté vymyslet i delší slova a jejich tvary. Například v knížce Marie Těšitelové a kol. O češtině v číslech (Academia, Praha 1987, s. 118) jsou uvedena slova:

nejnezpravděpodobnostňovávatelnější - 35 písmen

nejzdevětadevadesáteronásobitelnější - 36 písmen.

Ale ani o těch nelze s naprostou jistotou tvrdit, že to jsou právě ta nejdelší česká slova, a Ústav pro jazyk český těžko může "uznat" některé slovo za absolutně nejdelší, i když je o to čas od času žádán. Je pro to několik důvodů. Především nelze vyloučit, že někdo vymyslí jiná, stejně dlouhá nebo ještě delší slova. Pokud totiž mermomocí chceme, jsme schopni utvořit různá extrémně dlouhá slova tak, aby neodporovala pravidlům české slovotvorby a pravidlům ohýbání, a tvrdit, že jsou to česká slova. Ano, jsou, ale zároveň je nutno zdůraznit, že to jsou slova a slovní tvary utvořené uměle, tedy pouhé jazykové konstrukty.Taková slova jsou nejen těžko vyslovitelná, ale mnohdy je obtížné přesně rozpoznat jejich význam a ve skutečných jazykových promluvách, psaných nebo mluvených, jsou tím méně použitelná, čím delší jsou. Jsou to jen jazykové kuriozity.

Mohou být nejvýše jazykovým prostředkem recese a slovních hrátek. Spisovatel Stradický se například prohlásil za autora fiktivních knižních titulů Astrologie dutosvěta a Orba nejneobhospodařovávatelnějších polností.

Podíváme-li se do banky Českého národního korpusu, jak se skutečně užívá slovesa obhospodařovávat, najdeme pět výskytů (1x obhospodařovávali , 4x obhospodařovávaný ). Není doloženo ani jediné užití záporné ( neobhospodařovávat ) a ani jedno užití přídavného jména nejobhospodařovávatelnější .

Také slovo čtvrthrst, sestavené ze samých souhlásek, je utvořeno podle produktivního slovotvorného modelu. Je dokonce možné si představit kontext, v němž bychom takového slova mohli užít, stejně jako si můžeme představit například kontext, v němž by mohlo být užito třeba slova čtvrtpravda - máme-li polopravdy , proč ne? Mluvíme-li v přeneseném významu o hrsti fejetonů či o hrsti právě publikovaných veršů , proč by nemohla vyjít další půlhrst - nebo čtvrthrst . Slovo hodnotíme jako možný okazionalismus. Mohlo by ho být eventuálně využito jako stylového prostředku humorného, právě pro jeho zvláštní, výlučně souhláskové složení. Svou délkou - jde o slovo devítisouhláskové - patří mezi "nej" v češtině, ale stejně jako jiná dlouhá slova složená ze samých souhlásek má velmi omezené použití - kdo z nás někdy užil onoho známého "rekordního" osmisouhláskového scvrnkls nebo kuriozního desetisouhláskového čtvrtsmršť ? 


neslabičné předložky

jsou v češtině čtyři: k, s, v, z. Upravujeme-li písemný dokument, radí nám Pravidla českého pravopisu nepsat neslabičnou předložku na konec řádku, tj. například spojení k mostu, s bratrem, v Plzni, z nádraží psát celé na jeden řádek. Podobně se pokud možno píše na stejný řádek spojení zkratky rodného jména s příjmením, například J. Novotný , a spojení číslovky a následující značky, například 100 Kč, 10 kg, 50 % apod. Typografické normy jsou však ještě přísnější: pokládají za nepatřičné ponechat na konci řádku jakékoliv jednopísmenné slovo, tedy také a, i, o, u.

Upozorňujeme uživatele internetových stránek, že při různém zobrazení stránek na obrazovce počítače se může lišit délka řádku. V důsledku toho se někdy mohou na konci řádku octnout i neslabičné předložky, aniž to autoři zamýšleli. Technicky není problém doplnit mezi neslabičnou předložku a slovo nezalomitelnou mezeru, ale pak by se výrazně zvýšila velikost této stránky.


Nové Město, Nová Ves, Újezd nad Lesy, Kostelec nad Černými lesy

Názvy obcí a měst se píšou s velkým písmenem (Nové Město, Kutná Hora, Hluboké Dvory). Mnohé názvy obsahují předložková spojení. Předložka se píše vždy s malým písmenem; následuje-li po ní pouze jeden výraz, píše se tento výraz s velkým písmenem (bez ohledu na to, zda jde o jméno vlastní, nebo obecné), např. Petrovice u Karviné, Rožnov pod Radhoštěm, Kostelec u Křížků, Újezd nad Lesy . Stojí-li po předložce více výrazů a jsou-li jako celek vlastním jménem, píšou se stejně, jako by stály samy o sobě: Nová Ves u Nových Karlovic, Albrechtice v Jizerských horách, Kostelec nad Černými lesy.


obchod (s) něčím

Původní vazba ve starší češtině byla obchod s něčím podle toho, že obchodník se svým zbožím obcházel zákazníky: obcházel/chodil např. se stuhami. Později brusiči namítali, že jde o germanismus, a prosazovali obchod něčím. Námitka byla nesprávná jednak s ohledem na starší češtinu (srov. výše), jednak proto, že při shodě prostředků ve dvou jazycích nemusí vždy jít o jednosměrný vliv. Ale charakter moderního obchodu je už vzdálen od představy obcházejícího (např. podomního) obchodníka: u obchodu, krámu se stálým umístěním - kam naopak docházejí zákazníci - by to byla představa protismyslná. Proto se uznává za správnou i bezpředložková vazba: obchod zbožím smíšeným i obchod se smíšeným zbožím, obchod (s) uhlím, obchod (s) elektromateriálem. Podoby bez předložky jsou staromilské, připomínají časy rakousko-uherského mocnářství a ve spojení s elektromateriálem ap. jsou groteskní; zapovídat je však nelze. 

Nově se šíří také obchod čeho (obchod dřeva, velkoobchod vajec ap.). Tuto vazbu nedoporučujeme: nevyjadřuje nic, co by se nedalo říct ustálenými vazbami. 


Odolena Voda

Název obce, založené kdysi „nad vodou,“ je spojován se jménem českého rytíře Odolena, který žil ve 12. století. Kdybychom chtěli osadu po onom rytíři pojmenovat dnes, nazvali bychom ji Odolenova Voda. Úřední název obce Odolena Voda představuje z dnešního hlediska naprosto jedinečný a pro uživatele neprůhledný pojmenovací typ.

Rodné jméno Odolen neboli ‘ten, který odolal’ je staročeské a dnes se vyskytuje zřídka. Tvar Odolena je druhý pád tohoto podstatného jména, ale obě části můžeme skloňovat podle vzoru „žena“: do Odoleny Vody , k Odoleně Vodě, přes Odolenu Vodu, v Odoleně Vodě , za Odolenou Vodou.

Podrobnější výklad najdete v knížce Aleny Polívkové Naše místní jména, Praha, Academia 1985, s. 37.


operátor

Pojmenovává-li slovo operátor osobu vykonávající nějakou činnost, profesi, je životné: telefoničtí operátoři, letoví operátoři, počítačoví operátoři (často operátorky), operátoři pošt, radaroví operátoři, operátoři policie, chemici-operátoři. Životné je též slovo operatér, mn. č. operatéři, užívané ve významu chirurg (popř. dříve ve významu promítač v kině) a převzaté prostřednictvím francouzštiny. 

Pojmenovává-li nikoli osobu (jednotlivce), nýbrž firmu (společnost) provozující veřejné komunikační sítě a poskytující veřejné telekomunikační služby (u nás například Paegas nebo Eurotel), zachovává životnost. To má důsledky i pro pravopisnou shodu podmětu s přísudkem. V novinách se dočteme například, že operátoři i ostatní subjekty požádali o přidělení licencí a v návodu k používání mobilního telefonu je popsáno, co všechno záleží na operátorovi, jehož služeb klient využívá . Současně se slovem operátor v tomto významu se objevují také české ekvivalenty. Například v zákoně o komunikacích z roku 2000 slovo operátor nenajdeme (místo toho se píše o provozovateli a poskytovateli ), ale v jiných oficiálních dokumentech se naopak dává slovu operátor přednost. Užívání slova operátor není ještě zcela ustáleno. Teprve budoucí vývoj ukáže, zda je zde potřebné a výhodné. 

V matematice, logice, v genetice a ve výpočetní technice je operátor vždy přesně definovaný termín. V logice je to výraz určující rozsah platnosti tvrzení o určitém předmětu, zatímco v genetice je to gen řídící skupinu strukturních genů. V odborných významech jde vždy o podstatné jméno neživotné, například operátory jsou geny řídící skupiny strukturních genů a tvořící s nimi operony.

K neživotným podstatným jménům patří také manažer a správce, pokud označují programy spravující počítačové systémy. První pád mn. č. zní manažery, správce (srov. průvodce po Itálii uvádějí, že Neapol...). 


Oslo

Hlavní město Norska, které Norové vyslovují uslu, skloňujeme takto: jedu do Osla, vlak se blíží k Oslu, navštívil jsem Oslo , hovořili jsme o Oslu, porovnáváme naše město s Oslem . Prohlížíme si osloskou nebo oselskou radnici. 


oxid

Toto slovo píšeme s měkkým -i- již téměř čtyřicet let. Na tomto způsobu psaní, obvyklým v té době např. v angličtině a ruštině, se v r. 1960 dohodla názvoslovná komise Mezinárodní unie pro čistou a užitou chemii. Tím posílila systémovost chemického názvosloví ( oxid - jodid, bromid, chlorid, oxidace, peroxid). Slovotvorný prvek oxy- píšeme však s -y- (oxygen, oxychlor, kyselina deoxyribonukleová,.).


pátým pádem oslovujeme

Zdá se vám to samozřejmé? Jako poučka snad, ale každodenní praxe svědčí o tom, že oslovování typu pane Novák je přinejmenším velmi rozšířené. 

Ojediněle může být nominativ ve funkci vokativu jedině možný (holka, nikoli xholko), jinde by byl naopak naprosto nečeský: tak třeba Věru nebo Frantu oslovujeme Věro, Franto (nikoli Věra, Franta). Familiární a lidové je oslovení tet(k)a, spisovné a zdvořilé jedině teto. Při samostatném použití oslovujeme jedině pane, mistře, šéfe, přestože v obecné češtině slýcháme kombinace pane mistr, pane šéf. Tvar prvního pádu v platnosti pátého je ojediněle doložen také jako archaický a básnický (holahou, halou, vzácná moje zvěř, nespasí tebe pole ani keř Erben). U příjmení je však první pád místo pátého příznakový: např. je příznačný pro židovské prostředí (v anekdotách je zásadně podoba pane Kohn, doprovázená nepřechýlenou paní Pollack/Roubíček a onikáním) nebo pro prostředí vězeňské, vojenské ap. (Kudlásek, jedu jedu, dyž mam rajóny) a vůbec pro lidový jazyk (pozdrav pámbu, pane Randák).

Úbytek prestiže korektního (spisovného) vyjadřování a obliba spontánního vyjadřování "bez stylizace" jsou dvě z příčin úbytku vokativů v mluvených projevech, zejména v každodenní komunikaci nebo při méně formálním moderování. Proč ne: neberme lidem džíny (a neformální vyjadřování), ale nezapomínejme, že k jistým příležitostem patří kravata (a korektní spisovná čeština). V psaných projevech, zejména v úřední korespondenci, nadále hodnotíme oslovovací nominativ jako nevhodný, familiární až nízký, nezdvořilý, a pokud jde o kombinaci typu Vážený pane Novák, kterou by mnozí tak rádi nejen říkali, ale i psali, hodnotíme ji jako neústrojnou, spojující zdvořilost (vážený) s nedostatkem zdvořilosti. 

Třetí příčina je v tom, že tvoření vokativu není u všech příjmení bez potíží a stěží by se dalo automatizovat (např. pro hromadné zasílání korespondence). Pro takové případy stačí uvést jméno v adrese a jako oslovení použít jen Vážený pane. Ale povězme si aspoň o čtyřech úskalích: 

a) U německých jmen na -er, zvlášť pokud jsou prakticky nepočeštěná, ponecháváme e a neměkčíme (Šnajdr: pane Šnajdře, ale Schneider: pane Schneidere, Weizsäcker: pane Weizsäkere).

b) U domácích jmen na -ec se měkčení můžeme vyhnout volbou jiné koncovky: Rožec: pane Rožče zní až archaicky, jakkoli má oporu v pane Němče; nabízíme pane Rožci (a snad i pane Němci), podobně jako říkáme Švec: pane Šveci.

c) Cizí příjmení končící v písmu i ve výslovnosti na zadní samohlásky, např. Rousseau (Poe, Néhrú) skloňujeme sice Rousseaua (Poea, Néhrúa), Rousseauovi (Poeovi, Néhrúovi), Rousseauem (Poem, Néhrúem), ale ve vokativu se spokojíme s pane Rousseau (Poe, Néhrú): vždyť by sotvakdo řekl [pane rusóe, poue, néhrúe].

d) Příjmení Skřivánek se skloňuje podle vzoru "pán" (pana Skřivánka) , ale vokativ je pane Skřivánku, stejně jako např. tajemník, tajemníka: pane tajemníku.




čteno [pí], je Ludolfovo číslo. 

Pí je zkratka výrazu paní, a jak nadpis prozrazuje, za touto zkratkou se tečka nepíše. Ten, kdo namísto pí užije pouhé p, ovšem s tečkou (p.), chybu neudělá, zvolí však zkratku méně obvyklou. 


práce

Tvary pracem, pracech jsou nesprávné. Podstatné jméno práce se skloňuje podle vzoru "růže", nikoli "kost"; správně je tedy pracím, pracích. 


prosím

Toto slůvko, vyjadřující zdvořilost, ve větě většinou funguje jako vsuvka. Podle současných interpunkčních zásad se může, ale nemusí oddělovat z obou stran čárkami; lze tedy napsat: Odpovězte nám, prosím, do tří dnů i Odpovězte nám prosím do tří dnů. Psaní bez čárek je neutrální, psaní s čárkami může signalizovat důraz na slově prosím . 


prostor(a)

Je-li toto slovo užito ve významu ,prostředí blíže vymezené´, tedy nějak ohraničené (např. všechny kancelářské prostory v této budově ), lze v jednotném čísle užít tvar prostor (rod mužský) i prostora (rod ženský) a tomu odpovídá i dvojí skloňování; je proto možné do prostorů i do prostor, k prostorům i prostorám, v prostorech i prostorách atd. 


přechylování

Přechylování příjmení v češtině, tj. odvozování ženských podob příjmení z příjmení mužských, a to příjmení domácího i cizího původu, nevyplývá z rozhodnutí jazykovědců, nýbrž z povahy českého jazykového systému, z potřeby začlenit ženská příjmení do mluvnického systému češtiny. Přípona -ová totiž umožňuje jednoznačně informovat, že pojmenovávanou osobu není muž, nýbrž žena, a dále - to je velice důležité - umožňuje příjmení skloňovat (nepřechýlené ženské příjmení v češtině skloňovat nelze). To jsou dvě podstatné výhody přechylování. Právě pro tyto výhody je přechylování dávno vžité ve všech sférách jazykové komunikace včetně novin a časopisů. Výhody jsou zřejmé všude tam, kde se jméno uvádí v jakémkoli souvislém textu (ve větě), zvláště tam, kde se uvádí pouze příjmení osoby, popř. příjmení a iniciála křestního jména, dále tehdy, je-li křestní jméno pro českého čtenáře neobvyklé a nemá-li jistotu, zda je to pojmenování mužské, anebo ženské, a všude jinde tam, kde z kontextu není pohlaví osoby jednoznačné.

Přechylování je jev tak starý jako příjmení sama. M. Knappová v knížce Příjmení v současné češtině (AZ KORT, a. s., Liberec 1992) uvádí doklady zápisů přechýlených příjmení z 15. a 16. stol.; pokud jde o přechýlená příjmení cizího původu, uvádí autorka zajímavé doklady z Ottova slovníku naučného, např. S. Lagerlöfová, B. Ringová a M. R. Rinehartová. 


přídavná jména přivlastňovací

Ve spojeních jako Pavlovi kamarádi, Čapkovy pohádky, maminčiny dobré rady, do Vodičkovyulice píšeme v koncovce přídavného jména měkké i jedině tehdy, jestliže se vztahuje k podstatnému jménu rodu mužského životného v 1. (5.) pádě množného čísla, např . Jirkovi rodiče odjeli na chatu. Ve všech ostatních případech je náležité tvrdé y , např . po dlouhé době jsem viděl Jirkovy rodiče . Totéž pravidlo platí i při obráceném slovosledu: děti Novákovy, sourozenci Královi (ale: potkal jsem sourozence Královy ), sestry Dvořákovy , viděl jsem manžele Nedělovy . 

Tvary Novákovi, Královi, Nedělovi plní i funkci podstatných jmen; pak označují rodinu jako celek. Měkké i v koncovce je namístě opět jedině tehdy, jestliže je tento tvar užit v 1. (5.) pádě čísla množného, např. Srdečný pozdrav posílají Novákovi , ale : na procházce jsme potkali Královy. Tyto tvary mohou být specifikovány křestními jmény. Měkké i se pak píše jedině tehdy, je-li celé spojení užito v 1. (5.) pádě množného čísla a je-li alespoň jedno jméno rodu mužského životného (bez ohledu na jejich pořadí): Jan a Petr Novákovi, Jana a Petr Novákovi, ale (viděli jsme) Jana a Petra Novákovy, (viděli jsme) Janu a Petra Novákovy, (přišly) Jana a Eva Novákovy.

Ve 3. a 6. pádě podstatných jmen rodu mužského životného (panu Novákovi, Petru Krausovi apod.) se v koncovce -ovi zásadně píše měkké i.


respektive

Tento od původu latinský výraz (zkráceně resp.) se sluší vyslovovat tvrdě, ne tedy "respektivě", jak někdy slýcháme. Slova respektive, respekt jsou odvozena slovesa respicere (´brát na něco ohled´). V českých větách výraz respektive uvozuje dodatek týkající se dalších případů, které "bereme v úvahu". Takovéto dodatky, např. jízdenka plnocenná, resp. zlevněná pro studenty chápeme jako zpřesňující vsuvky, a proto před resp. píšeme čárku. Pokud věta za vysvětlovací vsuvkou pokračuje, oddělíme vsuvku oboustranně. České výkladové slovníky uvádějí k respektive řadu ekvivalentů: ´vlastně; popřípadě, eventuálně´. Někteří mluvčí používají slůvka respektive i k naznačení, že to, co řekli předtím, neplatí, např. byl jsem tam - resp. nebyl, ale řekli mi o tom. Je to tedy slůvko nejednoznačné, a pokud nám záleží na přesném vyjádření, zejména v textech s právními důsledky, jako je text zákona, tarifní vyhláška, závěť apod., zvolme místo něho jednoznačný ekvivalent. 


rodina, manželé, sestry, bratři, sourozenci ap. 

Pro označení rodiny jako celku ve spojení s příjmeními používáme pojmenování rodina Kolářova, Svobodova nebo rodina Kolářových, Svobodových. Pestřejší je situace, pojmenováváme-li užší příbuzenské skupiny; volba je spíš věc obvyklosti: manželé/sourozenci Kolářovi (méně často manželé/sourozenci Kolářových ). 

Osobní jména a příjmení mají v 1. pádě množného čísla jen koncovku -ové: bratři Čapkové, bratři Pospíšilové, bratranci Veverkové. Je rozdíl, řekneme-li na sraz přijeli Horáčkovi (= členové rodiny Horáčkových) a na sraz přijeli všichni Horáčkové z celého kraje (= příbuzní i nepříbuzní nositelé toho jména). Tvar Čapci je familiární, hovorový, krajový. 

U příjmení, která mají podobu přídavného jména (Veselý, Šťastný, Rychnovský), je základní podoba rodina Veselých, Šťastných, Rychnovských a podobně také manželé/sestry/bratři Veselých, Šťastných, Rychnovských; je-li taková podoba v rodové tradici, pokládají se za správné i podoby manželé Veselí, Šťastní, Rychnovští, rodina Veselá, sestry Veselé ap. vedle základního způsobu s -ých. - Z poradenské praxe uvádíme případ, kdy byla tiskárna právem na rozpacích ze zákazníkova zadání novomanželé Dlouhý.


ředitel

opravdu řídí a neředí. Proč máme od slovesa řídit ředitele , nikoli řiditele či dokonce říditele, a vedle toho řidiče (ne řediče, řídiče) a řídítka , je dáno historickou dobou vzniku jednotlivých výrazů a hláskoslovnými změnami při odvozování slov. Střídání í/e při odvozování je časté (zpívat - zpěvák, květ - kvítek atd.). Ředitel od řídit stejně jako sběrač od sbírat nejsou výjimky. 


řídící - řídicí

Přídavná jména kropicí - kropící, měřicí - měřící, řídicí - řídící se od sebe formálně liší jen délkou samohlásky - i- , významově však totožná nejsou, a neměla by se tedy zaměňovat. Je mezi nimi stejný rozdíl jako u dvojic ovládací - ovládající, zvedací - zvedající, psací - píšící . 

Podoby čisticí, měřicí, řídicí, ovládací, zvedací, psací jsou přídavná jména účelová. Vyjadřují účel neboli to, k čemu daná věc (jev) slouží: měřicí (zvedací, psací) zařízení je zařízení určené k měření (ke zvedání, k psaní), řídicí ( ovládací ) panel je pojmenován podle toho, že slouží k řízení (ovládání). 

Přídavná jména kropící, řídící, měřící, kterým odpovídají podoby ovládající, zvedající, píšící, se nazývají dějová. Jimi se vyjadřuje děj (činnost) právě probíhající, kropící vůz je vůz, který právě kropí. Pro tato přídavná jména je obvyklé, že stojí většinou až za podstatným jménem a že bývají rozvitá - přístroj měřící vlhkost vzduchu, jeřáb zvedající panel . 

O osobách se podoby na -ící používají výhradně: řídící učitel, velící důstojník, místodržící (snad s výjimkou expresivních obratů jako on je splachovací, v jejichž základu je přirovnání). 

Jsme-li na pochybách, zda užít podoby řídící, nebo řídicí, kropicí, nebo kropící, školicí, nebo školící, je dobré si do daného spojení dosadit jeden člen z dvojic typu: vzdělávací - vzdělávající, dorozumívací - dorozumívající. Je-li vzdělávací středisko, mělo by být i školicí středisko, podobně dorozumívací (a tedy také řídicí ) signál, je-li útvar provádějící činnost, pak je i útvar řídící činnost. 

Jsou případy, kdy je těžké rozhodnout, zda jde o pojetí účelové (řídicí práce), anebo dějové (řídící práce). To bývá především ve spojení s abstraktními jmény (např. proces, systém, hodnota ) . V takových případech dáváme přednost pojetí účelovému, ale pojetí dějové nepokládáme za chybné. 


se, si

Zvratné zájmeno se, si bývá neoddělitelnou významovou a mluvnickou složkou slovesa, i když se nepíše se slovesem dohromady. Proto setkají-li se ve větě dvě zvratná slovesa se zájmeny se, si, nelze jedno z nich prostě vynechat, jak to nedávno učinil tazatel jazykové poradny, když v úvodní větě svého dopisu napsal: Dovolujeme si na Vás obrátit se žádostí o jazykové posouzení... Je přitom vhodné větu stylizovat tak, aby v zájmu plynulého čtení obě zvratná zájmena nenásledovala bezprostředně po sobě, tedy raději napsat: Dovolujeme si obrátit se na Vás se žádostí o..., nebo formulaci pozměnit, například takto: Dovolujeme si Vás požádat o jazykové posouzení...


shlédnout a zhlédnout

Tak jako rozlišujeme dvojice správa - zpráva, sbít - zbít, sběh - zběh, ..., měli bychom činit rozdíly i mezi slovesy shlédnout a zhlédnout. Daleko častěji užíváme sloveso zhlédnout , a to ve spojeních jako zhlédnout představení, výstavu, film, zápas - tedy prohlédnout si, spatřit, vidět (celé) přestavení, výstavu, film, zápas . Předponu s- bychom měli volit jen tehdy, jestliže chceme vyjádřit pohled shora dolů: shlédnout ze skály do údolí; shlíží na ni z pozice nadřízeného.


shoda
několikanásobného podmětu s přísudkem se řídí

mluvnickým rodem podmětu: rod mužský životný má přednost před ostatními, rod ženský před středním; 
polohou podmětu vůči přísudku: následuje-li podmět za přísudkem, je možná shoda i podle nejbližšího jména. 
Příklady:

Nejen Pražané, ale i venkovské školy nevynechali jedinou příležitost k návštěvě některého představení. – Jednotlivci nebo celé skupiny byli diskriminováni. – Režisér a jeho film byli odměněni. - Přišla matka i otec. – Liberec a Sparta se utkaly.- Výkonný management a předsednictvo schválily zápis z porady. - Banka a paní XY jako klientka se rozhodly uzavřít smlouvu. 
V domácnosti přibyly žehličky, kávovary a jiní pomocníci. - Byly zničeny hrady i jejich páni. – Přirozenou plemenitbu si zajistili chovatelé a chovatelské podniky. - Podezřelé osoby byli kluci i holky. – Podezřelé osoby byly holky i kluci. – Na letišti se shromáždili zástupci firem a přední osobnosti veřejného života. – Na letišti se shromáždily přední osobnosti veřejného života a zástupci firem. 
Pro podrobnější poučení, např. o shodě podle smyslu a o méně častých pravopisných variantách, odkazujeme na PČP.


Sídliště Antala Staška - sídliště Jižní Město

V názvech sídlišť píšeme slovo sídliště s velkým písmenem tehdy, je-li součástí oficiálního názvu (po slově sídliště následuje v tom případě většinou podstatné jméno v 2. pádě, např. Sídliště Antala Staška, Sídliště Míru). Ve spojeních sídliště Jižní Město, sídliště Severní Terasa není výraz sídliště součástí oficiálního názvu, a proto je třeba psát písmeno malé. 


sleva, ale zlevněný

Při slevě kupujeme zlevněnézboží, tedy zboží levnější, zboží se sníženou cenou. 

Podstatné jméno sleva je spjato se slovesem slevit , v daném případě slevit z ceny (srovnej po-levit, u-levit), zatímco zlevnit , učinit levnějším, a zlevněný, tedy mající nižší cenu, je spjato s přídavným jménem levný . 


soustředit se: budeme se soustředit?

Raději ne - stačí, když se soustředíme. Máme totiž k dispozici slovesa rozlišená videm: dokonavé soustředit se, nedokonavé soustřeďovat se. Za obouvidá uznáváme slovesa bez takového protějšku, např. věnovat, informovat.


spol. s r. o., s. r. o., a. s.

Pro akciovou společnost se užívá jedna podoba zkratky, pro společnost s ručením omezeným tři, protože předložka se ve zkratce vyjádřit nemusí; pokud předložku píšeme, pak bez tečky, protože je to nezkrácené slovo. 

Zásadně následují po tečkách mezery (pokud nenapíšeme čárku, dvojtečku, středník, otazník ap.). Na časté dotazy poznamenáváme, že tečka za zkratkou plní i funkci ukončení věty, takže další tečku už nepíšeme: Podíl koupila Škoda, a. s. Viz též heslo Druhá tečka . 

Čárky klademe jako při nezkráceném vyjádření: 

akciová společnost Kapa - a. s. Kapa

Kapa, akciová společnost, vyrábí... - Kapa, a. s., vyrábí...

Semtam, společnost ručením omezeným, nabízí zájezdy... - Semtam, s. r. o., nabízí zájezdy...


standard

znamená běžnou úroveň, ustálenou podobu. Ve všech pádech i v přídavném jménu píšeme d, tedy standardu, standardem, standardní atd. Hlásku d bychom zde měli též vyslovovat. Hláska t je ve slově standarta, tj. druh praporu. 


strávit

Toto sloveso - ať máme na mysli proces rozkládání, vstřebávání potravy, nebo prožívání, pobývání na určitém místě - píšeme pouze s předponou s- ( rychle strávit jídlo, strávit dovolenou u moře ). 


téma - tematický

Podstatné jméno téma je rodu středního a skloňuje se podle vzoru město. V ostatních tvarech je kmen rozšířen o -t (2., 3., 6 . p. j. č. tématu, 7. tématem, 1 . p. mn. č. témata, 2. p. témat atd . ) . Zatímco při skloňování zůstává ve všech tvarech kořenová samohláska dlouhá, u slov odvozených dochází k jejímu krácení: tematický, tematika, tematičnost, tematizovat.


terciární sféra

Význam jsoucí první v pořadí označujeme cizím výrazem primární, druhý v pořadí sekundární, a budeme-li pokračovat, dojdeme zákonitě ke slovu terciární (nikoli terciální, jak občas možno spatřit). Existuje i přídavné jméno terciérní , to se však vztahuje ke slovo terciér, česky třetihory.


travesty show

K anglickému show patří rovněž anglické travesty - tedy travesty show. Uživatele může mást jednak rozkolísanost anglických zakončení (Jimmy, Jimmie, někdy i Jimmi), jednak slovo travestie, které je uvedeno v Pravidlech českého pravopisu. Ale travestie (vyslovujeme [ -ije ]) je literární žánr, při kterém se kdysi vážné téma předvádí v komickém převleku. 


trestněprávní

Pravopisné podoby tzv. přídavných jmen složených (např. léčebně-preventivní, občanskoprávní, technicko-hospodářský, česko-polský) prodělaly v minulosti jistý vývoj a Pravidla českého pravopisu z r. 1993 přinesla dílčí úpravy. Podle nich se přídavná jména zakončená v první části na -sko, -cko, -ně, popř.-ově píšou buď jako jedno slovo, nebo se spojovníkem. 

Dohromady píšeme tyto výrazy tehdy, jestliže první část určuje druhou, tzn. je-li daný výraz utvořen od nějakého ustáleného spojení přídavného jména a jména podstatného, např. trestní právo - trestněprávní, zahraniční politika - zahraničněpolitický, hospodářská organizace - hospodářskoorganizační . Spojovník mezi obě části vkládáme tehdy, je-li mezi nimi vztah souřadicí - spojovník zde vlastně plní funkci spojky a . Např. hudebně -literární pásmo (tj. hudební a literární), podobně technicko-ekonomický náměstek, výchovně-vzdělávací program , společensko-ekonomické problémy. Se spojovníkem se píšou i ta přídavná jména, u nichž chceme naznačit vzájemnost: česko-anglický slovník, slovensko-maďarské vztahy. 

Existují i složeniny, které je možno, a to na základě významu, psát oběma způsoby. Pro podobu kulturněpolitický by mělo být východiskem spojení kulturní politika, naproti tomu podoba kulturně-politický by měla vyjádřit, že jde jednak o politiku, jednak o kulturu; podobně fyzikálněchemický (tj. týkající se fyzikální chemie), fyzikálně-chemický (tj. chemický a fyzikální zároveň). 

Jako dvě slova píšeme tyto výrazy jedině tehdy, jestliže první část má charakter příslovce, např. průmyslově vyspělý, finančně nezávislý, strojově vyrobený.

Jistě jste si všimli, že způsob psaní záleží na významovém poměru obou složek. Často se v poradně setkáváme s tím, že ani sám pisatel neví, co chce vlastně vyjádřit nebo nač potřebuje třeba sociálněkulturní otázku , když sama sociální kultura by byl pleonasmus (kultura je jev společenský). V takovém případě bude lépe, když se složenému adjektivu vyhne: ostatně se jich nadužívá. 


třetím pádem dáváme

například vyznamenání, diplom apod. Jak má vypadat při kombinaci jména a příjmení? Je pravda, že pozdrav vyřídíme Tomášovi nebo Františkovi (když uvádíme křestní jméno samotné), ale kdybychom napsali nebo řekli panu doktorovi Františkovi Novákovi, vypadalo by to, že ho zesměšňujeme . U příjmení je - ovi závazné (samozřejmě pokud jméno nemá adjektivní nebo zájmenné koncovky: Veselému, Hořejšímu, Pavarottimu ) . Ale u křestního jména v kombinaci s příjmením volíme podobu kratší: Františku Novákovi, Tomáši Veselému (nebo Tomášovi Veselému, protože k opakování nedochází).Jen u jmen na -a nelze jinak než Vášovi Příhodovi.


ustavit a ustanovit

Chceme-li utvořit, založit nějakou organizaci, instituci, měli bychom použít sloveso ustavit. Sloveso ustanovit znamená ´jmenovat´ (např. ustanovit nového ředitele - jmenovat ho, uvést ho do funkce, popř. zřídit nové ředitelské místo). 


Vánoce, Velikonoce

Přejeme si všechno nejlepší k Vánocům a k Velikonocům, navštěvujeme se o Vánocích a o Velikonocích a dárky nakupujeme jak před Vánoci a Velikonoci, tak před Vánocemi a Velikonocemi . V 7. pádě mají obě podstatná jména dvojí koncovky.

S malým počátečním písmenem píšeme vánoční svátky a velikonoční svátky, ale názvy jednotlivých svátečních dnů píšeme s písmenem velkým, tedy Štědrý den, Štědrý večer, Velikonoční pondělí nebo Pondělí velikonoční, Květná neděle, Provodní neděle (první neděle po Velikonocích, kdy se konaly průvody, srov. Hody, hody do provody…), Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek , Hromnice , Dušičky. Píšeme také Hod boží nebo Boží hod. Tyto dvě varianty u posledně uvedeného svátku doporučují Pravidla českého pravopisu (Praha 1993). Neuděláme však chybu ani tehdy, napíšeme-li Hod Boží . Důvodem je to, že přídavné jméno Boží plní funkci přivlastňovacího přídavného jména k podstatnému jménu Bůh ; velkým písmenem projevujeme náboženskou úctu.

Stejně tak píšeme s velkým písmenem Nový rok, pokud máme na mysli první leden. Přejeme-li však přátelům hodně zdraví a úspěchů v novém roce , píšeme písmeno malé, protože naše přání se týká celého nadcházejícího roku, nikoli jen jediného dne.


včetně

Slovník spisovné češtiny (1994) zaznamenává včetně jednak jako příslovce, které se čárkou neodděluje (od 1. do 10. včetně), jednak jako předložku s druhým pádem. Výraz uvedený touto předložkou lze pokládat jak za součást věty, tak za volnou vsuvku. Lze jej tedy psát jak bez čárky (máme-li představu čtení v jednom proudu bez pauzy), tak s čárkou (představujeme-li si výraz jako dodatek oddělený pauzou - ať už ho chápeme jako zdůrazněný, nebo naopak jako nepodstatný a pouze doplňující). Obojí psaní zaznamenává i citovaný slovník: cena za chladničku včetně dopravy; všichni pracovníci, včetně vedoucích. Dodejme, že pokud za vsuvkou věta pokračuje, musí být oddělení oboustranné a místo čárek ji lze oddělit i závorkami nebo pomlčkami. Můžeme tedy psát: 

cena za chladničku včetně dopravy se letos vyšplhala na...

cena za chladničku, včetně dopravy, se letos...

cena za chladničku (včetně dopravy) se letos...

cena za chladničku - včetně dopravy - se letos...


věci týkající se ekologie

V konstrukcích tohoto typu, typických pro různé žánry věcného stylu, je třeba dát pozor na správný tvar přídavného jména. Přídavné jméno, v našem příkladě týkající se, mluvnicky patří k podstatnému jménu, které před ním předchází, tj. věci < týkající se. Právě s tímto podstatným jménem se musí také shodovat tvarově, tj. v rodě, čísle a pádě. Zároveň však na přídavném jménu týkající se mluvnicky závisí podstatné jméno, které za ním následuje, v našem případě ekologie. Toto podstatné jméno jakoby k sobě přitahuje přídavné jméno týkající se, a to tak silně, že přídavné jméno se mu někdy - mylně - přizpůsobuje svým tvarem. Důsledkem toho je pak máme gramaticky nesprávnou větu informujte se o věcech týkající se ekologie místo správné informujte se o věcech týkajících se ekologie nebo gramaticky nesprávnou větu pojišťovna se vyjádřila ke škodám vzniklých na stavbách místo správné pojišťovna se vyjádřila ke škodám vzniklým na stavbách. Nejsme-li si jisti, která slova ve složitější konstrukci k sobě mluvnicky patří, pomůžeme si snadno tím, že takovou konstrukci nahradíme vedlejší větou: o věcech, které se týkají ekologie či ke škodám, které vznikly na stavbách. Naše vyjádření bude přehlednější, srozumitelnější a možné chybě se vyhneme.


velká písmena po dvojtečce ve výčtech

Vždy je třeba dodržovat vztah mezi velkým (malým) písmenem a interpunkčním znaménkem. Pokud začneme výčet malým písmenem, měli bychom jednotlivé body výčtu končit čárkou, pokud velkým písmenem, pak tečkou. První způsob je obvyklý u výčtů, jejichž jednotlivé body tvoří nevětné celky, druhý u výčtů, jejichž jednotlivé body obsahují více větných celků. Je možno použít ještě jednu kombinaci: malé písmeno + středník, a to zejména při střídání větných a nevětných celků. Vhodná je přitom taková úprava, v níž všechny body výčtu začínají stejným písmenem. 


ve městě Nymburk, Nymburku, Nymburce

Správné jsou všechny tři možnosti. Starý, dobrý a doporučovaný způsob je skloňovat obojí (primátor města Prahy, Brna, Vídně) a vyhnout se tzv. nominativu jmenovacímu (primátor města Praha, Brno, Vídeň), který zní zejména u měst s dlouhou domácí tradicí neobvykle. 

Nominativ jmenovací se začal používat u jmen nesklonných (primátor města Los Angeles, Kóbe). Nachází využití i u názvů dlouhých (zastupitelstvo města Dvůr Králové nad Labem). Tomu, kdo není znalý místních poměrů, lze nominativ jmenovací tolerovat i při potížích se skloňováním (starosta obce Čim) nebo tehdy, chce-li se vyhnout volbě, která by nemusela odpovídat místnímu úzu (Mělníka? Mělníku? Bojnice? Bojnic? - raději tedy technické služby města Mělník, Bojnice). Místní úřady vědí, jak se jejich jméno skloňuje, a měly by toho využívat při tvorbě názvů místních orgánů. Na jediné z podob však není nutno lpět za všech okolností: dlouhý řetěz stejných pádů může být naopak nominativem jmenovacím vylehčen, takže místo vypisujeme konkurs na místo osobního řidiče náměstka primátora města Českých Budějovic zvolíme znění ...konkurs na místo osobního řidiče náměstka primátora města České Budějovice.


vinný, vinna, vinni, vinen

Ve slově vinný (povinný) píšeme dvě n, stejně jako píšeme denní, ranní, slunný, krajinný, neboť všechna jsou utvořena pomocí přípony -ný(-ní) od slov, jejichž kořen končí na souhlásku n. Dvě n mají i výrazy (po)vinna, (po)vinni. Z této řady vybočuje (po ) vinen, ale jen zdánlivě. Vznikl (podobně jako stár, mlád, zdráv ) odsunutím koncového -ý. Kvůli výslovnosti však byla ve tvaru rodu mužského v jednotném čísle mezi obě n vložena samohláska -e-, podobně jako je šťasten od šťastný.


visutý

je takový, který je zavěšený čili visí, podobně jako tekutý pudr teče nebo smrdutý skunk smrdí (přípona -utý je už dávno neproduktivní). Visuté mohou být například: dráha, trať, lano, lanová dráha, lanovka, most, lávka, chodník, vozovka, dálnice, pódium, lešení, zahrada, zahrádka, stříška, přihrádka, pult, sedačka, lůžko, síť, hrazda, lano. 

Adjektivum vysutý je sice utvořené pravidelně (jako obutý k byl obut), ale zato od slovesa, které už zastaralo: vysouti, souti se - suje se, srov. zasuté vzpomínky. Jak dokládá tisk, obratný stylista může toto adjektivum použít např. o velehoře Kanči, která vzhledem k svému vysutému postavení k "civilizovanému světu" byla až do roku 1852, kdy byl objeven a změřen Everest, pokládána za nejvyšší horu světa. Nedoporučujeme však archaismus vysutý , bez kterého se naprostá většina pisatelů obejde, uměle oživovat ve školních diktátech. Je užitečnější přiblížit žákům adjektivum visutý, které je daleko potřebnější: v počítačovém souboru 120 milionů slov převážně z publicistických textů (Český národní korpus: http://ucnk.ff.cuni.cz ) má visutý 129 výskytů, vysutý jen tři (z toho jeden scestný) .

Zmatek kolem obou adjektiv dokumentuje článek Ani budoucí učitelé češtiny neznají pravopis (Mladá fronta DNES 22. 7. 1994) o diktátu a testu, který dva roky předtím, při přípravě nových Pravidel, zadal ÚJČ na základních školách a také budoucím češtinářům na pedagogických fakultách. Visutá lanovka se ukázala být jedním z nejhorších chytáků: většina žáků osmých tříd napsala "vysutá lanovka", mnohdy s odůvodněním, že jde o předponu vy-; jeden žák napsal správně visutá proto, že prý jde o předponu vi- . 


Vy, Vám, Váš, Ty, Tobě, Ti

Podle Pravidel českého pravopisu píšeme tvary těchto zájmen s velkým počátečním písmenem v dopisech k vyjádření úcty, a to ať už se obracíme na jednu osobu, ať jí tykáme nebo vykáme, nebo na více osob. Malým písmenem, jak uvádí poznámka tamtéž, se v dopisech naznačuje soukromý, důvěrný charakter dopisu. Ukažme si to na příkladu: Posílám Vám pozdrav je základní, zdvořilý způsob, použitelný i pro osobu (osoby), se kterou (kterými) se blíže neznáme, vhodný i pro úřední korespondenci. Píšeme-li vlastní rodině, můžeme si vybrat mezi formálnějším oslovením Milý dědečku, posílám Ti pozdrav a neformálním Milí rodiče , posílám vám pozdrav z tábora, popř . Milá maminko, zdravím tě z výletu.

Existuje řada typů textů, jimiž se na někoho obracíme, ale které nemají formu klasického dopisu (s datem, oslovením, pozdravem, podpisem), např. otevřený dopis, pamflet, reklamní leták, nabídka služeb, nápis na klientské kartě ap. O takových textech není nic závazně stanoveno: je na jejich tvůrcích, aby zvážili, zda chtějí vyjádřit spíše zdvořilost, solidnost, formálnost, např. Stavební spořitelna se těší na spolupráci s Vámi; Tato karta Vás opravňuje k výběrům..., anebo neformálnost, např. Přijď si s námi zaskejtovat - kamarádi se na tebe těší.


výjimka

U některých podstatných jmen tvořených od sloves pomocí předpony vy- dochází k dloužení této předpony (vy-/vý-) a naopak ke krácení kořenové samohlásky (jím > jim). Vedle slova výjimka sem patří např. výhybka od vyhýbat , výšivka od vyšívat . 


vytipovat (vytypovat?)

Máme dvěstejně znějící podstatná jména: typ a tip . 

Typ je původu řeckého a označuje vzor nebo druh, třídu jedinců s charakteristickým souborem vlastností (typ výrobku, půdní typ hnědozem). Používá se i k charakterizaci lidí podle zobecněných vlastností tělesných a/nebo povahových (on je severský typ, ona je domácký typ; on je můj typ, tj. "lidi jako on mám rád").Jako hovorový až obecně český bychom hodnotili výraz týpek (se životnými tvary, např. týpci ). O tom, jaký soubor vlastností takové chlapíky charakterizuje, se lze přít, ale takový soubor existuje a jsou jedinci (např. manažer s kravatou nebo čistotný stařík), které by za týpky nikdo neoznačil. 

Z odlévání liter při knihtisku vznikly hned dva typografické významy slova typ: různé typy písma jsou třeba antikva nebo grotesk, odlévat typy znamená odlévat jednotlivé litery, písmena (a to všechny podle téhož vzoru, téhož kadlubu, téže matrice, takže všechna e v tisku pak vypadají stejně). K řeckému slovu typ existuje sloveso typovat, ale má velmi omezené použití: typovat motorové vozidlo znamená provádět typovou zkoušku. Důležitým rysem typu je, že se dá vymezit vlastnostmi společnými všemu nebo všem, co/kdo k typu patří, a je tedy produktem abstraktního myšlení. 

Tip je slovo anglické. Známe je ze spojení náš tip na nedělní výlet a sloveso tipovat používáme zejména o sportovních výsledcích: tipuju (tipl bych si), že vyhraje Stela/Baník. Význam slova tip je tedy "doporučení, odhad". Jestliže máme spoustu možností, kam jít, je více možných vítězů apod., pak tip představuje návrh výběru konkrétního objektu, osoby apod. 

Má-li někdo za úkol vybrat třeba pozemky pro budoucí stavbu, pak má posoudit nebo odhadnout, zda bude lépe koupit nabízené parcely v Hodkovičkách a v Komořanech než parcely v Braníku a Modřanech - má je tedy vytipovat . Pokud by chtěl vyjádřit, že jde o výběr typu pozemku (s vysokou hladinou spodní vody, mírně svažitý, v závětří apod.), použije sloveso vytypovat. Nelze s jistotou říci, zda se význam ´vybrat jako typ´ uplatňuje v současných textech. Kromě toho je tu i pochybnost slovotvorná: Máme totiž videm rozlišené dvojice plít - vyplít, preparovat - vypreparovat a právě tipovat - vytipovat, kde základ významu slovesa bez předpony i s předponou je týž; ale o typovat - vytypovat to neplatí (srov. druhý odstavec). Můžeme také potvrdit, že proti užívání slovesa vytipovat v textech není co namítat, zato vytypovat (a také typni si, kdo vyhraje apod. ) se často objevuje mylně místo vytipovat, tipnout si.


zhůvěřilý

Adjektivum zhůvěřilý má kolem sebe celou menší čeleď: zhůvěřile, zhůvěřilost, zhůvěřilec.

Ta slova jsou jako ponorná řeka. Jejich kořen se vidí ve staročeském přídavném jménu uvirý ´křivý´. Pak doklady mizejí, ale např. v nářečích přežívá zhouvěřelé dřevo (tj. zkroucené) nebo zhověřilý člověk (zlenivělý). 

V 60. letech prodělala tato slovní čeleď konjunkturu, která (podle jedné z klientek jazykové poradny) začala Drdovými Dalskabáty. Další doklady se najdou u Lenky Haškové (zhůvěřile jsme se smály), Ivana Kříže (nesnáze a zhůvěřilosti) nebo Jindřišky Smetanové. Ta píše o podivínském holiči, k němuž dovedla syna na ostříhání, aby se cosi dověděla, a své vnitřní dilema popisuje takto: Měla bych se vykašlat na budovatele Suezu, měla bych především sledovat holiče a nepřipustit jakoukoli zhůvěřilost na vlastním dítěti. Snad nejznámější doklad je ze Štaidlovy a Černého písničky Trezor: Jenže potom v naší vile / chovala se zhůvěřile. Dokonce i Rudé právo napsalo v roce 1969 napadl zhůvěřilec chodce boxerem. V 90. letech se slova dostala znovu do oběhu a někteří konzervativní a nepříliš sčetlí uživatelé jazyka je kárali jako novotvary. 

K čemu nám ty výrazy jsou? Původní význam adjektiva zhůvěřilý, ať už ´křivý´ nebo ´křivácký, (společensky) nepřístojný´, zná málokdo. Sahá se po něm právě pro jeho neprůhlednost; proto, že "jaksi" připomíná něco o důvěře (srov. slovenské zdôveriť sa) nebo o přílišné důvěrnosti - ale zejména připomíná slovo zhovadilý, jenže není tak silné a není žalovatelné. Je tedy jeho volba úhybný manévr, asi jako se doporučovalo, když už se člověku dere na jazyk kruci´fix!, udělat z toho třeba kru-tí brko.


značky - 12stupňové pivo, 10násobný objem

Mezi číslicí a značkou děláme mezeru: 10 km, 3 kg, 12 o C, 100 %. Pouze v případech, kdy kombinací číslice a značky vyjadřujeme přídavné jméno, například desetikilometrový běh, tříkilogramové závaží, dvanáctistupňové pivo, stoprocentní výkon, mezeru mezi číslicí a značkou neděláme, píšeme 10km běh, 3kg závaží, 12 o pivo, 100% výkon, popř. 10kilometrový běh, 3kilogramové závaží, 12stupňové pivo , 100procentní výkon . Stejně je tomu v případě spojení číslovky se slovem: 5 dní, 2 týdny , ale 5denní neboli pětidenní , 2týdenní neboli dvoutýdenní . Pozor: Mezi číslicí a následující slovní částí nepíšeme spojovník ani mezi obě části nevkládáme slabiku - ti -, ev. - mi- (u číslovek sedm a osm - např. sedmidenní ). Není logického důvodu psát například 50tikilometrová rychlost nebo 5tidenní či 8midenní dovolená , neboť slabika - ti- a - mi- jsou už obsaženy ve tvaru číslovky (přesvědčíme se o tom snadno, přečteme-li takový složený výraz nahlas). 

Bez mezery se píše rovněž například 10x neboli 10krát, 10násobný neboli desetinásobný. 

Tečku za číslicemi píšeme v případech, kdy označují číslovku řadovou. Například : 4. patro neboli čtvrté patro, 27. týden neboli dvacátý sedmý týden. Řadová číslovka před svým řídícím podstatným jménem předchází. Napíšeme-li číslovku až za podstatné jméno, např. stránka 5, můžeme ji číst dvěma způsoby, buď stránka pátá, anebo stránka pět , tedy buď jako číslovku řadovou, nebo jako číslovku základní. Z tohoto důvodu v těchto případech za číslovkou tečku nepíšeme. 


živelní, srdeční, zábavní, škodní

Hovoříme-li o katastrofách, pohromách způsobených přírodními živly, zvolme přídavné jméno živelní (živelní pohroma, živelní katastrofa). Přídavné jméno živelný se užívá ve významu 'neovladatelný, nezkrotný, prudký' (živelná síla ohně) nebo 'neorganizovaný, spontánní' (živelný vývoj, živelná stávka). Podobný rozdíl je mezi srdečním infarktem a srdečným pozdravem: srdečný se týká srdce vzdáleněji, v přeneseném významu. Podobně zábavný znamená poskytující zábavu - zábavný společník je společník veselý, který umí pobavit společnost, zatímco zábavní park či podnik je takový, který slouží zábavě. Zábavě slouží též oblíbená zábavní pyrotechnika. S přídavným jménem škodní , které je odvozeno od podstatného jména škoda , se setkáváme jako s odborným termínem v pojišťovnictví, hlavně ve spojeních škodní událost, škodní komise, škodní náhrada, škodní průběh . Ale: škodná (zvěř) a zastaralý obrat být škodný = utrpět škodu.